„Mami, mě bolí z těch kolečkových bruslí nohy. Namasíruj mě, prosím“, žadoní večer před spaním Klárka.
Beru si misku s olejem, Klárinka si šahá do kouzelné krabičky pro voňavou esenci a plná očekávání utíká do postele.
Natírám si dlaně voňavým olejem, dávám přivonět jí i sobě a začínám se dotýkat jejich nožiček.
Ještě neudělám ani pár tahů a už tu stojí zvědavý Míša s Valdíkem.
„My chceme, mami, taky namasírovat.“
Míša chce navštívit pana Brzlíka a Valdík asi namasírovat celé tělíčko – je totiž okamžitě celý vysvlečený a „stojí v řadě“.
Táhlými tahy dokončuji masáž nožiček, zabalím Klárku do barvičky a vydávám se ke klukům do postele.
Přemýšlím o tom, jak je pro nás dotek důležitý, co nám dává a jak posiluje naši hodnotu.
Míšovi masíruji hrudník a jdeme na návštěvu k panu Brzlíku.
Valdík nelení a už se sám natírá olejem.
Cítím, jak všudypřítomná láska naplňuje mé srdce a jak skrze mé dlaně proudí do tělíček mých dětí.
Ani jim nemusím říkat, jak je mám ráda. Děti to z mých dotyků cítí a vnímají bezpečí, teplo a jak jsou milovány.
A pak spí klidným spánkem. Co se jim asi zdá?
Pracuji s mentálně a tělesně postiženými dětmi žijícími bez rodičů. Mají kolem sebe spoustu tet, dobrých duší, ale máma s tátou chybí.
A právě u nich je nejvíce vidět, jak se rozplynou a jako houby nasávají můj dotek. Celou svojí bytostí vnímají mé dlaně, tady a teď.
Některé z nich jsou slepé a jejich pocit vnímání doteků je silnější. Tu i já zavírám své oči a hladím je „poslepu“, aby si děti mohly vychutnat tento hluboký zážitek.
Proto se navzájem dotýkejme!
Budeme zdraví, veselí, milováni a svět bude pro nás zářivým místem.